Vím přesně každý okamžik událostí, které se odehrály oné noci. Sám si ale nedokážu představit, jak tím vším procházel Tobík, o 3 roky starší brácha Elíka. V době, kdy jsme všichni bojovali o život Elíka, byl Tobík vzhůru ve vedlejším pokoji a tušil, že se děje něco hrozného. Tobík s námi byl celou tu dobu, jel s námi do nemocnice a bez jakéhokoliv varování a přípravy se dozvěděl vše stejně jako my. V takové chvíli nemá člověk absolutně žádnou šanci racionálně přemýšlet a pokusit se Tobíka z víru událostí nějak vyjmout, i když bych si to zpětně mohl přát.
My jsme tu noc přišli o nejmladšího syna a Tobík o svého mladšího bráchu, životního parťáka a největšího kamaráda v jedné osobě. Oči se mi zalijí slzami pokaždé, když si tohle uvědomím. Elík a Tobík byli od mala pořád spolu. Tobík táhnul Elíka jako správný starší brácha a ve většině dovedností tak Elík převyšoval svoje vrstevníky – fotbal, škola, hry, bylo to jedno. Elík zase na druhou stranu táhnul Tobíka svojí nebojácností, elánem a neotřelým sebevědomím v jakékoliv situaci. Vzájemně se tak extrémě dobře doplňovali. Stejně jako se Elík snažil vyrovnat Tobíkovi a starším klukům, tak ale na oplátku Tobík neměl vůbec problém být součástí Elíkova světa a bojovat třeba s rytíři z lega. Samozřejmě se jako správní bráchové pravidelně pohádali a poprali, měli se jinak ale strašně moc rádi. Vzpomínám si jak chudák Elík probrečel první noc, když mu odjel Tobík na svoji první školu v přírodě. Spolu toho prožili strašně moc a představa samoty, do které se tak Tobík musel dostat je maximálně skličující a pro kohokoliv těžko vůbec představitelná. Stejně tak jako nám, tak i jemu ale nebylo jak pomoci. Ztrátu Elíka mu nic nemůže nahradit.
Hodně lidí se mě ptá, jak vše Tobík zvládá. A nejhorší je, že my vlastně vůbec nevíme. Jak vůbec definovat “dobře zvládat” v takové situaci? Je to jeden z mnoha paradoxů, do kterých se člověk dostane. Jak má definovat něco, co nikdy nezažil? Jak vyhodnotit, jestli je něco dobře nebo špatně, když nemá s čím srovnávat? Zpětně asi dokáži popsat věci, které jsme z pohledu Tobíka udělali správně nebo si to alespoň myslím.
Hned od počátku jsme se s Tobíkem snažili o všem mluvit. Je to hrozně vnímavé dítě a přezdívku “ucho” si nevykoledoval jen tak z ničeho. Bylo lepší mu většinu věcí narovinu vysvětlit než před ním něco zásadního tajit. Horší je zmatek z neznámého, který by měl v hlavě, než někdy krutá a bolestivá pravda. Každopádně je strašně těžké určit tu hranici, kdy je lepší věci tajit, trochu mlžit nebo se snažit raději něco předstírat. Děti jsou hodně vnímavé a nakonec kolikrát stejně něco tuší a o to víc mohou být zmatené.
Psychologové nám říkali, že děti mají určité obrané mechanismy umožňující vnímat celou situaci trochu jinak než my dospělí. Z počátku jsem něčemu takovému moc nevěřil. Postupně jsme si některých rozdílů ale začali všímat. To možná nejdůležitější byla jeho schopnost najít si chvíle, kdy se byl schopný upřímě radovat. Někdy mu bylo stejně smutno a špatně jako nám všem. Chvíle, kdy byl trochu v pohodě, byly v jeho případě mnohem intenzivnější a kolikrát člověk měl i pocit, že na ty hrůzy dokáže nemyslet, když se dokáže tak radovat. Až jsem mu tu upřímnou radost záviděl…
Na doporučení odborníků jsme se snažili Tobíka dostat aspoň do trochu běžně vypadajícího života jako před tím. Po několika týdnech začal chodit do školy a hlavně začal zase jezdit na tréninky jeho milovaného fotbalu. Okolí jsme museli informovat o tom, co se stalo. Chtěli jsme jak po učitelce, tak po trenérovi, aby to předem probrali s ostatními dětmi. Pro Tobíka bude nejlepší, když se k němu budou ostatní chovat tak jako před tím a umožňí mu mít zpátky na chvíli ten pocit “normálnosti” v místech, která neměl tolik spojená s Elíkem. I přes to, že fotbalové prostředí má tak pošramocenou pověst, tak jsme byli svědky opět dalšího paradoxu. Jak trenéři, tak kluci z týmu tuhle roli zvládli skvěle a vlastně za celou dobu neměl Tobík na fotbale jediný problém. Oproti tomu ve škole to tak hladce nešlo. U paní učitelky jsme pochopení příliš nenašli a názorově jsme se dost rozcházeli v tom, jestli to ostatním dětem vůbec říkat. Ostatně paní učitelka by byla na celou extra kapitolu. Každopádně nejhorší to pro Tobíka bylo ve chvílích, kdy ho někdo, neznalý situace, odrovnal třeba velice jednoduchou otázkou: “Ty máš mladšího bráchu, viď?”… kuchařka ve školní jídelně.
Těmto všem situacím se nedá úplně předejít. Uričtě je ale dobré, aby okolí dítěte vědělo, co se stalo. Jak jsou děti schopní vnímat jinak určité situace, tak jsou bohužel také schopni být neskutečně krutí. Jako třeba v případě spolužáka, se kterým měli kluci dlouhodobě konflikty. Tobík ho poprosil, jestli by jeho a ostatní kluky nechal chvíli na pokoji, že má teď dost těžký období. Dostalo se mu odpovědi: “Co děláš, proč těžký, vždyť brácha byl stejně debil!” …dál raději psát nebudu, protože bych musel být hodně sprostý!
Řešili jsme také otázku, jestli Tobíkovi zařizovat nějakou odbornou pomoc. Na to jsme dostali opověď, že to není úplně bezpodmínečně nutné. Tobíka máme jen sledovat, jestli se třeba nezačne v nějakých situacích chovat a reagovat jinak než dřív. Bohužel vše se může projevit až mnohem déle, klidně za několik let. A je pravda, že Tobíkovi by mohlo nějaké sezení s cizí osobou spíš přitížit. Postupně se také začalo ukazovat, že Tobíkovi nejvíc pomůžeme, když se budeme snažit nějak pomoci sami sobě. Jeho chování bylo zrcadlem odrážejícím přesně náš aktuální stav. Naučili jsme se tedy před ním aspoň trochu krotit emoce, ať už smutku nebo vzteku a pokoušeli jsme se je ventilovat někde více o samotě.
Nejde to ale úplně hnát do extrému, protože i malé dítě pochopí, že v takovýchto situacích je normální brečet, vztekat se nebo nadávat. Jen je dobré si občas uvědomit pravý důvod jeho chování. Do teď mám někdy trochu problém s rozhodováním, kdy rodičovsky “působit” a kdy je lepší se na to raději vykašlat. Třeba zrovna tahle vyhrocená scéna nad úkolem z matematiky není vůbec o matematice, ale o tom, že je mu smutno? Rozhodně nemá smysl ho do ničeho příliš nutit. Sám si vždy řekl, co je mu nepříjemné a stejně jako my některé věci od té doby nedělá a pravděpodobně ještě dost dlouho dělat nebude, protože určité aktivity bude mít navždy spojené s Elíkem.
Když bych to vše měl po roce shrnout, tak jsem rád, že to Tobík zvládá, tak jak to zvládá. Budu jen doufat, že se v budoucnu v jeho případě nic zásadního už nezmění. Tobík si snad našel tu svojí cestu… jak tohle všechno vnímá ví zatím ale pouze jen a jen on sám.
“Naše děti jsou kolikrát silnější víc než si myslíme nebo si vůbec dokážeme představit!”
mp