Raz, dva, tři, čtyři… vdech… raz, dva, … je to přesně na den rok od tragické události, která kompletně změnila život mě i mému nejbližšímu okolí a uvrhla nás do těžké šedi smutku a zoufalství. Rok může být relativně dlouhá doba, ale bohužel, všechny události máme v živé paměti stále před očima. Jsou věci, na které by člověk nejraději zapomenul, kompletně je vymazal ze vzpomínek a nikdy se k nim již nevracel. Nejde to…
24. 10. 2018
Elík
Sedím na židli, ruce i nohy se mi klepou a po tvářích se mi koulejí obrovské slzy, které jedna za druhou mizí za rouškou na puse… jsem společně s Ivanou na porodním sále… a v ruce držím 2kg ryzího štěstí jménem Elík. Ještě 30min před tím jsem se řítil zacpanou Prahou, abychom se dostali s Tobíkem do porodnice co nejrychleji za sanitkou, která odvezla Ivanu s Elíkem. Jako ve špatném snu se mi honily hlavou všechny možné myšlenky a negativní vzpomínky na to, že cestu za sanitkou jsme absolvovali i před rokem a půl, abychom se tenkrát už jen dozvěděli tu nejstrašnější zprávu.
Číst dál →
26. 11. 2017
Vím přesně každý okamžik událostí, které se odehrály oné noci. Sám si ale nedokážu představit, jak tím vším procházel Tobík, o 3 roky starší brácha Elíka. V době, kdy jsme všichni bojovali o život Elíka, byl Tobík vzhůru ve vedlejším pokoji a tušil, že se děje něco hrozného. Tobík s námi byl celou tu dobu, jel s námi do nemocnice a bez jakéhokoliv varování a přípravy se dozvěděl vše stejně jako my.
Číst dál →
24. 10. 2017
Raz, dva, tři, čtyři… vdech… raz, dva, … je to přesně na den rok od tragické události, která kompletně změnila život mě i mému nejbližšímu okolí a uvrhla nás do těžké šedi smutku a zoufalství. Rok může být relativně dlouhá doba, ale bohužel, všechny události máme v živé paměti stále před očima. Jsou věci, na které by člověk nejraději zapomenul, kompletně je vymazal ze vzpomínek a nikdy se k nim již nevracel.
Číst dál →