Raz, dva, tři, čtyři… vdech… raz, dva, … je to přesně na den rok od tragické události, která kompletně změnila život mě i mému nejbližšímu okolí a uvrhla nás do těžké šedi smutku a zoufalství. Rok může být relativně dlouhá doba, ale bohužel, všechny události máme v živé paměti stále před očima. Jsou věci, na které by člověk nejraději zapomenul, kompletně je vymazal ze vzpomínek a nikdy se k nim již nevracel. Nejde to…
… i přes aktuální šok, ve kterém se právě nacházím, se snažím dělat maximum. Marně si vybavuju přesné poměry mezi stlačováním hrudníku a dýcháním z úst do úst. Ostatní základní poučky z kurzů první pomoci naštěstí naskakují automaticky. Žádné školení ale nedokáže připravit na takto stresující situaci. Funguji jako stroj přepnutý na autopilota a snažím se potlačit veškeré návaly zoufalství, protože se vlastníma rukama snažím zachránit život Elíka, našeho mladšího syna. Všechno se seběhlo strašně rychle od doby, kdy mě Ivana vzbudila zoufalým křikem, že Elík nedýchá. Snažím se vnímat pokyny Ivany a operátorky ze 155 a pokračovat… raz, dva, tři… jsou to ty nejdelší minuty mého života. I když záchranáři dorazili do 10min, připadá mi to jako věčnost. Konečně jsou ale tu a všechno bude v pořádku, protože jsou zkušení a mají všechny ty přístroje… ano, ten přístroj, jehož zvuk mi stále zní v uších… dlouhý vysoký pískající zvuk doprovázející rovnou čáru na monitoru. Teď už nevnímám příliš okolí, soustředím se jenom na tu rovnou čáru, hypnotizuju ji a doufám, že se změní v přerušovaný pulz. Dalších několik minut uteklo bez jediné reakce… 10 minut, 20 minut… snažím se uklidňovat Ivanu a vlastně i sebe, že bude všechno v pořádku. Je to ale už moc dlouhá doba. Snažím se neposlouchat svojí racionální část mozku, která už teď začíná tušit, že je všechno v hajzlu. Asi po 40 minutách svitla naděje a na monitoru se konečně objevil ten správný pulz. Máme vyhráno, problesklo mi hlavou! …to bylo naposledy, kdy jsme mohli zaslechnout tlukot srdce našeho malého Elíka. Podařilo se ho převézt do sanitky a okamžitě vyrazili směr Motol. Sedli jsme do auta a jeli za nimi. Blikající majáky sanitky mi od té doby nahánějí hrůzu. Pocit, že tam někde před námi jede sám náš Elík byl horzný… i přes to všechno jsme pořád ještě doufali v zázrak… který se nekonal. Při příjezdu do nemocnice jsme se dozvěděli od doktorky tu nejkrutěšjí zprávu, že bohužel Elík při převozu zemřel. Ivana se zhroutila a já jsem zůstal stál jak opařený uprostřed nemocniční chodby a chtěl se za každou cenu z tohoto hrůzostrašného snu probudit. Bylo brzy ráno 24. října roku 2016 – den, kdy jsem od života dostal KO.
Za ten rok jsme ušli strašně dlouhou cestu plnou smutku, utrpení, zlosti a beznaděje. Ještě delší, neméně složitá cesta, je ale stále před námi. Několikrát jsem se za tu dobu dostal do zvláštních situací, kdy mi lidé opakovali, že si vůbec nedokážou představit, čím si nyní musíme procházet. Nedivím se jim. Těžko si něco takového lze představit, pokud člově nemá podobně tragickou zkušenost. Rozhodl jsem se, že alespoň touto formou se pokusím věci a pocity trochu přiblížit.
Možná stojí za to, si položit otázku: “Proč všechny ty hrůzy takto sepisovat?” Nemám jednoduchou a jednoznačnou odpověď. Nemohu se ale zbavit pocitu, že toto je věc, kterou musím udělat. Po delším rozmýšlení jsem došel ještě k několika dalším důvodům. Může to být jedna z forem určité terapie. Dostat pocity na papír, je způsob, jak se s naším zármutkem podělit s ostatními a trochu sobecky něco málo z toho smutku přenést na někoho dalšího.
Těsně po tragické události jsme také velice brzy začali procházet dostupné zdroje na internetu a hledali jsme informace od lidí sdílejících podobné zážitky. Toto je způsob, jak rozšířit současnou množinu příběhů o další. Třeba náš příběh alespoň trochu pomůže někomu dalšímu. Každopádně něco takového zažít bych nepřál nikomu.
Sepsání první kapitoly jsem odkládal měsíce a nakonec ji nechal až úplně na poslední chvíli. Zvládat návrat v myšlenkách o rok zpět je jedna z nějtěžších věcí. I když ještě o něco těžší je návrat v myšlenkách na dobu před tím, kdy jsme byli všichni společně štěstná a spokojená rodina.
Mým cílem je postupně přiblížit události, které následovaly. Situace a stavy, kterými jsme všichni procházeli. Překážky, které jsme museli překonat. Pokusím se rozkrýt chování nás, našeho okolí, kamarádů nebo třeba kolegů v práci. Inspirace je za ten rok opravdu hodně. Tak uvidíme, jak se mi podaří se s tím popasovat.
“Naděje umírá poslední! Bohužel v životě se stávají tragické věci, které nám osud připraví. Nezbývá nám pak nic jiného než se s tím zasraným osudem pokusit poprat!”
Tento blog je vzpomínkou na našeho Elíka… bylo mu 6 let.
mp