Elík
Sedím na židli, ruce i nohy se mi klepou a po tvářích se mi koulejí obrovské slzy, které jedna za druhou mizí za rouškou na puse… jsem společně s Ivanou na porodním sále… a v ruce držím 2kg ryzího štěstí jménem Elík. Ještě 30min před tím jsem se řítil zacpanou Prahou, abychom se dostali s Tobíkem do porodnice co nejrychleji za sanitkou, která odvezla Ivanu s Elíkem. Jako ve špatném snu se mi honily hlavou všechny možné myšlenky a negativní vzpomínky na to, že cestu za sanitkou jsme absolvovali i před rokem a půl, abychom se tenkrát už jen dozvěděli tu nejstrašnější zprávu. Pokud to znovu dopadne špatně, tak to bude konec všeho a všech.
Rok a půl pekla, rok a půl boje sám se sebou, s okolím, rok a půl vyrovnávání se s něčím, s čím se vyrovnat vlastně nikdy nedá. Rok a půl poznávání, jak moc sraček člověk dokáže ustát, rok a půl šedi a balancování na hraně depresí. Rok a půl pádů na samé dno a stoupání vzhůru, aby člověk nakonec zase skončil na ještě větším dně.
Když jsme zjistili, že je Ivana těhotná, tak to po dlouhé době byl obrovský impulz naděje na trochu lepší zítřky. Tu naději velic brzy vystřídaly obrovské obavy z komplikací během těhotenství. Samozřejmě, že v našem případě neexistuje, aby vše probíhalo v naprostém pořádku. Takže větší část těhotenství jsme prožili v nustálém stresu, že se něco může posrat. Celou dobu mi v hlavě zněla věta doktora: “v případě krvácení může být do 10minut jak po dítěti, tak po matce”. A nyní veze sanitka s krvácením Ivanu do porodnice? Že jsem byl vystrašený je slabé slovo. Bál jsem se jako prase! Současně jsem ale doufal, že už nemůžeme mít pořád takovou smůlu.
Všechen ten dlouhodobý stres, strach a obavy se v jeden okamžik proměnily do pocitu nepopsatelné euforie a štěstí ve chvíli, kdy se Elík narodil. Nikdy v životě jsem nic takového nezažil. Nevím, jak velká zima je absolutní nula, ale zažil jsem absolutní peklo a teď vím, co je pocit absolutního štěstí. Celé to bylo ještě umocněné pocitem, že se k nám opět vrátil v nové podobě Elík, o kterého jsme před rokem a půl přišli. Ale teď je opět tady, já ho držím ve svém náručí a on se kouká na mě těma svýma kukadlama jako by chtěl říct: “ahoj tati”!
Jsem analyticky zaměřený ajťák, na všechno potřebuju mít nějaká vysvětlení, zdůvodnění, důkazy. Vždycky jsem byl přesvědčený o tom, že veškeré dění je důsledkem něčeho. Pak se ale stane tragédie, která nemá žádné racionální vysvětlení a stejně se stane. To člověka změní a donutí přemýšlet. Jedna z možností, jak se s takovou tragédií pokusit vyrovnávat, je začít věřit… věřit v to, že duše člověka může být nesmrtelná. Někdo namítne, že jsem se z toho tak trochu zbláznil. Abych řekl pravdu, je mi to úplně jedno. Pro mě je mnohem důležitější, že díky této víře jsme zase našli s Ivanou smysl žít a i Tobíkovi to pomáhá se vším se postupně vyrovnávat. Věřit na zázrak a naději je pro nás o něco jednoduší než se vyrovnávat s konečnem. Navíc nám k tomu pomáhají fakta a na těch si já zakládám. Elík II. měl oficiální termín porodu 15.5., na den přesně, jako Elík I. Jak moc pravděpodobné je takto otěhotnět? Elík II se narodil v 19:30, na minutu přesně jako Elík I. Jak říkám, některé věci se vysvětlit nedají. Podoba a další věci v charakteru a chování už jsou čistě subjektivní 🙂
Nikoho nechci a nebudu přesvědčovat o ničem. Měl jsem ale potřebu věci trochu vysvětlit, protože jsme se několikrát setkali s občas dost negativními reakcemi, například ohledně výběru jména Eliáš. I když má někdo jiný názor než my, pořád to může minimálně brát tak, že jsme jméno dali na počest jeho staršího bráchy. Navíc negativní komentáře jsou často od lidí, kteří si vůbec nedokáží představit, čím jsme si museli projít a čím si stále procházíme. Neexistuje žádný zaručený způsob, jak s takovou situací člověk má bojovat. Každý to může cítit jinak. Důležité ale je nepřesvědčovat o své pravdě za každou cenu ostatní.
Dnes je to přesně 2 roky od tragédie a Elík oslavil pár dnů zpět půl roku. Má se čile k světu, pěkně dohání svojí váhu a za chvíli bude opět hoden přezdívky “buřtík”. Tobík se nemůže dočkat, až mu oblíkne kopačky a začne ho učit hrát fotbal. Všem nám nyní pomáhá se upřímě radovat ze života a to je velký zázrak! Chtěl bych ale vyvrátit ještě jednu dost mylnou představu. Narozením Elíka nedostaneme najednou růžové brýle a zapomeneme na vše, co bylo před tím. Den 24.10. navždy zůstane nejzkurvenějším dnem roku, kterého se budeme dopředu obávat, a který nám navždy bude připomínat prožívané peklo…2 roky je pořád krátká doba. Elík nám ale každopáně bude pomáhat užívat si život v lepším světle a přeju si, aby díky němu ty příjemné dny převažovaly nad dny, kdy je nám mizerně.
Nevím, jak velká zima je absolutní nula, ale zažil jsem absolutní peklo a teď vím, co je pocit absolutního štěstí.
mp